RADEK JAROŠ o K2: Až sto metrů od vrcholu jsem začal věřit, že se tam dostanu

29.9.2015

Radek Jaroš je jedním z nejúspěšnějších světových horolezců. Jako patnáctý člověk na světě vylezl na všech čtrnáct osmitisícovek. Z té první, z Everestu, se vracel pár desítek metrů před vrcholem. O tom, že nejdůležitější je bezpečně se vrátit dolů, si povídal s Vladimírem Stupavským.

Radek Jaroš na hory vyráží s tenkým spacákem, doma si však potrpí na komfortní vytápění dřevem. První část rozhovoru pro Českou peletu si můžete přečíst v magazínu Komfortní teplíčko.

Foto: Archiv Radka Jaroše

jaros1

Jak jste s horolezectvím začínal? Vaše první osmitisícovka byl Everest, co tomu předcházelo?

Vybrali mě díky tomu, že jsem byl už čtyři roky předtím na expedici na Everest s českými legendami Rakoncajem a Nežerkou. Můj kamarád se s nimi znal, nabídli mu, že můžeme jet, když zaplatíme celou expedici plus materiál. A jenom expedice byla 400 tisíc korun. Místo abych si koupil nové auto jsem tedy jel na expedici v roce 1994. A nikam jsem nevylezl. Nicméně měl jsem obrovské štěstí, že jsem se dostal do lezecké dvojice s Italem Faustem De Stefanim. On měl v té době vylezených jedenáct osmitisícovek, já žádnou. Byl jsem poprvé v Himálaji, ale byli jsme na tom výkonnostně o hodně líp než ostatní a sedli jsme si. Tak jsem si říkal, že by mně to v těch vysokých horách mohlo jít.

Everest nebyla jediná hora, kam jste se vracel víckrát. Když jste stoupal z posledního výškového tábora K2 k vrcholu, byl jste tam už popáté. Byl jste rozhodnutý buď teď, nebo nikdy, nebo byste tam klidně jel i pošesté?

Tak klidně bych nejel. Ale pravděpodobně bych se tam ještě vracel, i když ne třeba hned následující rok. Na třech horách jsem se už obracel těsně pod vrcholem, takže jsem začal až možná sto metrů od vrcholu věřit tomu, že se tam dostanu. A to ještě nebyla jistota. Samozřejmě člověk pořád doufá, ale naučil jsem se to pozdržet. Až když stojím na vrcholu, až tehdy vím, že tam jsem.

Jak hledáte nahoře cesty? Pro mě jako laika je to pouze změť skal, sněhu a ledu a nevidím tam tu skulinku, jak se dostat až nahoru.

Některé cesty jsou dané. Prvovýstupce popíše, kudy lezl, a ostatní lezou tím směrem. Je to kolikrát nejenom nejlehčí směr, ale třeba nejbezpečnější, nejlogičtější a nejmíň ohrožovaný pádem lavin a séraků. Lidi lezou takzvané normálky ne proto, že by neměli na jiné cesty, ale protože je to bezpečné.

jaroš2

Jak je složité získat povolení pro výstup na osmitisícovku, takzvaný permit? Jsou rozdíly mezi jednotlivými horami a státy?

Permity stojí od deseti až do sedmdesátipěti tisíc dolarů, což je případ Everestu. Složité to administrativně je, ale je to vyřizování na několik dnů až měsíců. Nikdy se nám nestalo, že bychom permit nedostali. Hlavní je zaplatit a pak jsou spokojení. Už neexistuje omezení, jaké bylo za dob Hillaryho, kdy Everest patřil jeden rok Britům, další rok Švýcarům, další rok Japoncům. V dnešní době se lezení rozvíjí, ale zase na druhou stranu se expedice zmenšují. Jsou třeba jednočlenné nebo pětičlenné, zatímco tenkrát byl v expedici styčný důstojník a další stovky lidí včetně nosičů.

Jaký je podle vás trend velikosti výprav na osmitisícovky? Myslíte, že se vrátí ty velké národní výpravy, nebo spíše druhý extrém – sólovýstupy?

Já si myslím, že to budou malé expedice, popřípadě jednotlivci. Když se potom v základním táboře sejde víc expedic tohoto typu, víceméně spolupracují. Ale jak jezdilo dříve z Československa federální družstvo, to se opakovat nebude. Výškové lezení není tolik rozšířené, je finančně a časově náročné. Tenkrát to byl únik před komunistickou realitou a sen stovek lezců. Ale dnes je to na jednotlivcích. Já jsem taky nikdy nebyl v reprezentaci, všechno jsme dávali dohromady sami.

Na fotkách z vašich táborů to přesto vypadá přeplněně. Jak v tomhle prostředí fungovat, máte na to nějaký recept?

Everest je v tomhle extrém, lezou tam stovky až tisíce horolezců za sezonu, ale na ostatní hory lezou maximálně desítky. V základním táboře, pod jinou osmitisícovkou, může být člověk v drtivé většině ve dvaceti až padesáti lidech. Náročné je to třeba v táborech na K2. Jsou tam povinná místa na první a druhý výškový tábor, jinde se tábory de facto stavět nedají. Do každého tábora se vejde deset, maximálně patnáct stanů. A to už jsou těžce vybojované prostory, vysekané do sněhu, do ledu a plošiny zpevněné kameny. Víc táborů nebo stanů se tam nedá postavit.

Jaroš3

Lákají vás extrémní výkony na osmitisícovkách, třeba nahoru a dolů za 24 hodin, seskok padákem nebo sjezd na lyžích?

Když jsme byli na Čo Oju v roce 2004 s Martinem Koukalem, měli jsme s sebou lyže a uvažovali jsme, že sjedeme na lyžích, na skialpech. Ale nebyly vůbec vhodné sněhové podmínky, tak jsme je ani nevytáhli v základním táboře. Jinak mě to v podstatě neláká, protože to už je zase samostatná disciplína, kterou nedělám. V horách nežiju, takže nemám až takovou průpravu, jako kdybych bydlel v alpském středisku a mohl každý den vyběhnout ze 2 000 do 4 000 metrů. Člověk je pak jinak naladěný a připravený, když svrchu skáče padákem, než když žiji v Novém Městě na Moravě. Devět skal, nejvyšší vrchol Vysočiny, měří přes 800 metrů.

Ve vašich knížkách máte skvělé fotky, mnohem lepší než má spousta světových horolezců. Jaká technika vydrží v těchhle extrémních podmínkách?

Je to úplně normální technika. Spíš je důležité umět ji ošetřovat, umět mít sebou dostatečné množství baterií. Baterie a fotoaparáty uskladňovat tak, aby vydržely extrémní mrazy. Je pravda, že v souvislosti s focením si troufnu tvrdit, že z těch patnácti lidí na planetě, kteří mají vylezené všechny osmitisícovky, je mám nejlépe zdokumentované vlastními silami. Fotograficky a filmově.

V pátek 2. 10. 2015 v hotelu Luční bouda v Peci pod Sněžkou proběhne křest nové knihy Radka Jaroše „K2“ a knihy „V lavině“ jeho dcery Andrey Jarošové.

V sobotu potom v 16.00 hod bude navíc promítání filmu „Cesta vzhůru“ a debata s Radkem Jarošem. Ve 20.00 hod potom přednáška Radka Jaroše „Moje cesta za korunou Himaláje“.