Hodně voňavý byznys s dřevem

Na počátku jsou obyčejné dřevěné piliny, na konci ekologické palivo, jehož výhřevnost je na stejné úrovni jako u kvalitního hnědého uhlí. Řeč je o peletách, které v loňském roce v České republice vyrábělo třicet peletáren. Tímto palivem již topí 27 tisíc českých domácností.

Zatímco piliny dříve dřevozpracující podniky rozdávaly coby odpadní produkt zdarma, dnes je to komodita, za kterou výrobci pelet platí. „Potřebujeme piliny, které vznikly z odkorněného dřeva,“ vysvětluje Jindřich Lachout, jednatel firmy Latop provozující moderní peletárnu v obci Chotoviny u Tábora. Pouze z takových je totiž možno vyrobit „bílé“ pelety zařazené do nejvyšší jakosti kategorie ENplus A1.

Piliny ze smrku

Ve skladu pilin v Chotovinách začíná celý výrobní proces. Neodoláme a sáhneme si do hromady pro hrst, abychom mohli přivonět. Cítíme krásnou vůni smrkového dřeva. „Opravdu používáme prakticky výhradně piliny ze smrku. Pro naše potřeby jsou ideální. Příměs ostatních dřevin, třeba borovice, je maximálně v řádu několika málo procent,“ říká Lachout.

I v dlani cítíme, jak jsou piliny vlhké. „Vlhkost dosahuje i padesáti procent,“ dodává. Té se samozřejmě během výrobního procesu je třeba zbavit. „Právě na tom, kolik vody piliny obsahují, závisí denní kapacita výroby. Když jsou totiž piliny vlhčí, musí se rychlost patnáctimetrového pásu, kde se během sušení vrstva pilin pohybuje, náležitě zpomalit. Dříve jsme na piliny pouštěli přímo teplo vzniklé spalováním zemního plynu. To nebylo vůbec efektivní. Nyní se piliny suší vzduchem, který má teplotu pouze 70 stupňů Celsia. Celou technologii jsem si vymyslel sám,“ líčí podnikatel.

Před čtyřmi lety peletárnu zmodernizoval. Některé díly linky byly vyměněny za nové. Hlavní změnou byla instalace kogenerační jednotky. Pomocí ní vyrábí ze zemního plynu jak teplo, tak i elektřinu, kterou zhruba z jedné čtvrtiny využívá pro vlastní potřebu. Zbývající tři čtvrtiny prodává do rozvodné sítě energetikům. Každou hodinu takto promění 250 metrů krychlového zemního plynu. Teplo slouží k sušení pilin. Z nich se musí odpařit tolik vody, aby výsledná vlhkost nepřesahovala deset až 13 procent.

Z pilin válečky

Ještě dříve, než se piliny dostanou do lisu, musejí se namlít na menší částečky. „Často jsou v pilinách i odštěpky a třísky, které jsou docela velké. My přitom potřebujeme lisovat piliny, jejichž velikost je maximálně několik milimetrů,“ prozrazuje Lachout. Další fáze výroby je už poměrně jednoduchá. Malé prstence uvnitř většího přitlačují piliny k šestimilimetrovým otvorům na obvodu a z nich vypadávají několik centimetrů dlouhé válečky pelet. Ty se ještě musejí ochladit a pak dopravníkem dojedou k místu, kde se pytlují. „Nejčastěji je distribuujeme v patnáctikilogramových igelitových obalech, jsou ale zákazníci, kteří je odebírají v tunových žocích, případně je lze do zásobníků v místech využití přepravovat i volně ložené v automobilových cisternách,“ informuje Lachout.

Úzké hrdlo

Právě balení je podle Lachouta v současnosti úzkým hrdlem, které brzdí výrobní kapacitu této peletárny. „Chceme koupit automatickou balicí linku,“ říká. V současnosti balení zajišťuje v jedné směně jedna pracovnice. Kromě ní stačí na obsluhu všech zbývajících technologií peletárny už jen jeden další člověk. „Vyrábíme každý týden od půlnoci v noci z neděle na pondělí a končíme v pátek o půlnoci. V tyto dny tedy máme třísměnný provoz,“ prozrazuje Lachout. Roční produkce peletárny v Chotovinách, v níž pracuje sedm zaměstnanců, je zhruba šest tisíc tun. To ji řadí k menším až středním podnikům tohoto typu.

Zdroj: Silvarium.