← zpět na přehled zpráv

Horolezec Radek Jaroš: Doma se snažím topit dřevem, ten pocit je nenahraditelný

Do ledu a sněhu vyráží s lehkým spacákem a bez kyslíkových přístrojů, doma si horolezec Radek Jaroš potrpí na komfortní topení dřevem. Měli jsme tu čest zpovídat jediného Čecha, který zdolal korunu Himálaje, všech 14 světových osmitisícovek.

Plápolající oheň, to je krása krbu

Jste zvyklý na velehory, krajiny věčného sněhu a ledu. Zdálo by se, že vůbec nemáte rád teplo. Topíte doma vůbec?

To je jenom zdání, teplo rád mám. Mám rodinný dům, kde topím dřevem a briketami od firmy BIOMAC. Mám tam kombinaci s elektřinou, ale téměř ji nepoužívám. Snažím se topit dřevem. Je pravda, že v podkroví, kde mám ložnici, téměř netopím. Ale ještě mám krb v obýváku a ten si užívám se vším všudy. Nepoužívám ho jako zdroj tepla, protože účinnost není velká. Já tam griluju. Ten nádherný pocit je prostě nenahraditelný.

Proč máte tak rád dřevo?

Plápolající oheň, to je ta krása krbu. Jsem na to zvyklý. Teď shodou okolností chystám rekonstrukci, která vypukne za měsíc. Do teď jsem měl neekonomický kotel, který nebyl určený ke spalování dřeva, takže účinnost byla špatná. Ale teď budu mít na dřevo a brikety nový kotel s veškerými rozvody, radiátory v celém domě, takže to bude o něčem jiném.

Kde nakupujete brikety, jak je objednáváte?

Objednávám je ve Velkém Meziříčí, je tam pobočka firmy BIOMAC.

Důležité je dostat se zpátky

Teď už pojďme k těm velehorám. V roce 2014 jste jako patnáctý člověk na planetě dosáhl koruny Himálaje. Dostal jste nějaké vzkazy od vašich předchůdců?

Nedostal jsem, pokud vím, od nikoho gratulaci. Horolezci jsou individualisté, ani já jsem tomu třináctému, dvanáctému, jedenáctému, i když některé z nich znám, negratuloval. Jsme kamarádi, když se potkáme tam v horách, ale jsme rozesetí po celém světě.

Pamatujete si, kdy jste si řekl: teď už zkusím vylézt všechny osmitisícovky?

Vím, že když jsem se vrátil z Nanga Parbatu, což byla moje šestá osmitisícovka, můj kamarád a sponzor řekl při nějakém pivu: už to vylez všechno, ne? Tenkrát mě to ještě ani ve snu nenapadlo. Říkal jsem mu: jsi blázen. Od roku 2008, kdy jsem vylezl dvě osmitisícovky, jsem se dostal na číslo sedm a potom osm. A to už jsem uvažoval. Když jsem pak jel na tu devátou, málem jsem neodjel. Neměl jsem parťáky, ale jel jsem sám, protože jsem nechtěl ztratit tu himálajskou sezonu. Chtěl jsem je vylézt všechny. V roce 2009 jsem už jel s tím, že bych je chtěl dokončit.

Při výstupech na osmitisícovky si řada horolezců sáhne až na dno sil. Jak poznat, kdy je čas se otočit? Má horolezec šanci to v tom extrémním vytížení sám na sobě poznat?

Výškovou nemoc může horolezec dostat a nepozná to na sobě. Je na spolulezcích, aby to posoudili a pokud možno ho otočili. A pokud jde o vysílení, člověk musí mít zkušenosti, aby poznal, že už je na tom špatně. Líp poznáte, že jste na konci svých sil, při desáté expedici, než při první. Mně se toto stalo při první nebo druhé expedici na Everestu, těsně pod vrcholem. Padesát metrů od vrcholu jsem cítil, že ztrácím vědomí a nepamatuju si, co se dělo před chvílí. Vrchol byl strašně lákavý, protože už byl na dohled. A člověk se nemusí vrátit. Ale důležité není dostat se na vrchol, cesta končí až v základním táboře. Důležité je dostat se zpátky.

Kloubouk dolů. Vám při výstupu na Annapurnu omrzla většina prstů a přišel jste o ně. Jak se s tím vypořádáváte, jaká omezení vám to přineslo? Vůbec to na vás není vidět…

Chybí jedenáct a půl článků na prstech obou chodidel – na levém devět, na pravém dva a půl, ale snažím se dělat jakože nic. Měl jsem štěstí, že mám všechny základní články. Ale samozřejmě mě to omezuje, třeba teď jsem přestal běhat. Musel jsem tomu přizpůsobit fyzickou přípravu, dělám hodně cyklistiku a na K2 jsem se připravoval na steperu a na veslech.

Lze se vůbec nějak v české kotlině připravit na Himálaj?

Pocházím z Vysočiny, kde jsou nejvyšší kopce 800 metrů vysoké, a stal jsem se patnáctým člověkem, který vylezl všechny osmitisícovky. Takže připravit se lze. Jako u každého sportu, záleží na dispozicích, které člověk má, a pak na vůli a vytrvalosti, s jakou jde za cílem. Ale jestli je člověk stavěný na výšky, zjistí až tam. Být fyzicky namakaný ještě neznamená, že budete úspěšný v Himálaji.

Co máte v plánu teď, když máte všechny osmitisícovky za sebou?

Částečně se to pořád vyjasňuje, ale budu od příštího roku dělat tak zvanou korunu světa, což jsou nejvyšší vrcholy všech světadílů. Nebudu to vydávat za žádný extrémní horolezecký cíl, ale za takový horolezecko – cestovatelský. Po dvaceti letech strávených v Himálaji v jedné oblasti – i když ta oblast měla taky dva a půl tisíce kilometrů na délku – mě na tom láká poznání jiných klimatických pásem, jiných kulturních pásem, no prostě úplně jiné lezení.

Kolik jich je, těch vrcholků?

Sedm vrcholů, já mám jenom Everest.

Vyzkoušel jsem si, že se to dá přežít

Zrovna o lezení na Everest je takový zájem, že se zdá, že se každý rok na hory přinesou kilometry fixních lan a různých materálů. To tam všechno zůstává?

Na Everest se leze ze dvou směrů, ze severu a jihu. Má základnu jako celá Praha a nahoru leze extrémní množství lidí. Spodní výškový tábor je velký jako několik fotbalových hřišť, horní jako dvě fotbalová hřiště, třetí je velký jako několik volejbalových hřišť a čtvrtý nakonec jako jedno volejbalové hřiště. Znečištění, které tam lidi způsobí, je opravdu nepatrné v rozměru té hory. Někdy se zdá, že tam zůstává nepořádek, ale opravdu minimálně. Po expedicích zůstávají víceméně jenom fixní lana, po kterých lidi, kteří z hory sestupují, sjíždí dolů. Ale všechny výškové tábory se likvidují.

Z fotek to vypadá, že základní tábory mají jedno společné – je tam samý kámen a skála. Jak se zde vůbec staví stan?

Je to hodně náročné. Je pravda, že jenom na třech expedicích, na Annapurnu, Šiša Pangmu a Nanga Parbat, byl postavený základní tábor na hlíně. Jinak jsou opravdu na ledovci a skále. Pod K2 jsem prožil půl roku v základním táboře, který je postavený defakto na čistém ledu. Člověk si tam musí udělat vrstvu z kamení, což se mi stalo osudným v roce 2007. Přišel jsem do základního tábora po čtrnáctidenním přesunu a rozdrtil jsem si prst, jak jsem tam skládal ty kameny. Expedice pro mě skončila po půl hodině v základním táboře.

Jaké vybavení byste mi poradil, kdybych se měl připravit na osmitisícovku?

Zaprvé potřebujete expediční stan, který musí vydržet nápory větru a sněhu, musí mít samonosnou konstrukci. Co se týče spacáku, je to individuální, protože každý vnímáme chlad a teplo jinak. Osobně jsem do výškových táborů nosil poměrně slabé spacáky do -10°C. Za prvé jsem otužilejší, za druhé preferuji nízký objem a váhu. Když je nejhůř, má člověk ještě péřovou bundu a kalhoty, noc nějak překlepe. Já jsem při první expedici na Everest, ve výšce 8300 metrů, spal bez spacáku. Tam jsem si vyzkoušel, že se to dá přežít, a tím pádem už jsem to měl potom jednodušší.

O čem přemýšlíte při těch vrcholových útocích, hodiny a hodiny osamělé chůze?

Člověk se musí hodně soustředit na kroky, které dělá, jak tam dává mačky, cepíny, jak si cvaká lana a podobně. Nesmí udělat chybu. Je tam jen třetina kyslíku, který dýcháme normálně, takže představivost a fantazie není úplně bujná. Uvažování je v té výšce s nedostatkem kyslíku a v tom vyčerpání šíleně omezené. Myšlenky lítají do všech směrů, ale musí se hlavně upínat k hoře a cestě nahoru, eliminování lavinového nebezpečí, padajícího kamení, padajícího ledu a podobně.

Každý máme svůj Everest

Lezete i ferraty, není to pro vás příliš lehké?

Já jsem na ferratách byl jednou, bylo to na Dachsteinu. Samozřejmě jsem celou dobu uvažoval, jaké by to bylo lézt po té skále za žebříky. Ale neříkám, že to stojí za houby. Hory patří všem, ne jenom nějaké výlučné skupině horolezců. Každý máme svůj Everest a vím, že jsou lidi, kteří se ke mně hlásí, že na základě mých přednášek anebo knížek začali jezdit do hor. Pro mě je to jedna z největších radostí a přínosů, že jsem dostal do hor lidi, kteří tam předtím nechodili. A poznávají tu krásu odjinud. Nemůže každý jet do Himálaje a lézt na Everest. To prostě opravdu nejde, ať už fyzicky nebo finančně. Takže já mám radost z každého turisty, který si v horách zkouší svoje limity.

Vy píšete knížky společně s dcerou, je to tak?

Na prvních knížkách jsem spolupracoval s jedním novinářem. Hory, má panenko, napsala dcera víceméně sama, protože to jsou příběhy ze života. Její, moje, mé ženy, mé rodiny a mých spolulezců. To jsem jí vyprávěl a sepsala to ona. Hory shora a Hory shora 2, to jsou příběhy z mých expedic a dělali jsme na tom společně. Teď chystám ještě knížku o K2.

Když začínáte nějaký výstup a kolem vás je jenom ta hora, změť skal, sněhu a ledu – jak hledáte ty cesty, jak se dostat až nahoru?

Když se k horám blížím a vidím je z dálky, v určité vzdálenosti, mám vždycky vykulené oči. Říkám si, co já tam budu dělat, takový malinký človíček a taková tři a půl kilometru vysoká stěna. Vždycky jsem z toho roztřesený. Ale v okamžiku, kdy člověk nastoupí do stěny a nastoupí do té akce, spadne to ze mě. A najednou jsem v tom svém živlu a pohybuju se v terénu, kterému rozumím. A člověk je v jiném světě.

Ještě před výstupem obvykle probíhá speciální duchovní obřad, můžete ho trošku přiblížit? Co pro vás znamená?

Jde o buddhistický obřad, púdžu, který je běžný i na komerčních expedicích, kde je velké množství šerpů. Je to hlavně jejich obřad. Já jsem nevěřící, ale ctím tradice. K horám má člověk úctu. Poté co jsem se dostal poprvé k buddhistickým obřadům, jsem je pak dodržoval a vyhledával na každé expedici. Byl jsem rád, že se to povedlo, i když jsme byli na K2. Pakistán je muslimská země a normálně tam buddhisti a šerpové nejsou. Loni tam byli, tak jsme je požádali, aby nám udělali púdžu. Sami jsme postavili kamennou mohylu, u které se obřad dělá. Není to povinnost, je to taková úcta k místním zvykům. Prostě to k tomu patří.