← zpět na přehled zpráv

Klára Issová: Odvaha mi nikdy nechyběla

Klára Issová se proslavila díky filmu Indiánské léto už v šestnácti letech. Herectví vnímá jako neustálý proces učení a rozvíjení se. Poté co ztvárnila nespočet rolí v českém filmu i divadle a získala čtyři České lvy, zkouší štěstí v Anglii a Americe. Zahraniční zkušenost je pro ni jedno velké dobrodružství a nové možnosti si užívá bez toho, že by něco očekávala, chtěla nebo musela.

Bereš herectví jako zaměstnání, nebo jako povolání, které je tvým smyslem života?

Vnímám herectví jako povolání, skrze které se učím a vyvíjím. V mládí jsem byla hodně emoční, měla jsem takzvanou hereckou inteligenci. Režiséři mi řekli, co chtějí, a já jsem hrála intuitivně. Jak stárnu, přidávám svoje zkušenosti. Zkoumám, proč se postava chová právě takhle a jak ji udělat zajímavou. Umět si naladit tu emoci, mít otevřené srdce, být přirozená, uvěřitelná, chce to velkou míru soustředění. Jsou tam nároky, které jsou velmi těžko popsatelné. Kdo si to nezkusil, neumí si to úplně představit.

Takže je pro tebe důležitější, co se během natáčení nebo v divadle naučíš, než to, co vzniká?

Ano, přesně. Samozřejmě mi záleží na tom, aby vzniklo kvalitní umění, aby se lidem líbilo, aby jim něco dalo. Diváci si prožijí nějaké emoce, něco si odnesou. Film nebo divadlo Odokážou člověka pozměnit nebo mu přinést náhled na nějakou situaci v životě. Umění má takovou sílu. Ale určitě je pro mě důležitý můj rozvoj a učení. Proto to dělám.

Máš štěstí, žes svoje povolání našla.

Mám. Tatínek mě přihlásil na dramaťák, když mi bylo šest let. Mě to bavilo čím dál tím víc a přišlo mi přirozené v tom pokračovat. Jsem z obyčejné rodiny z vesnice, takže nejvíc času jsem trávila venku, kde jsme s partou měli svoje bunkry. Neměla jsem představu o tom, co je to být slavná herečka. Mě jenom bavilo hrát si. Až později jsem zjistila, co to obnáší.

Takže bys neměnila.

Byly momenty, kdy jsem si připadala osamělá, zažívala jsem konkurenční boj a žárlivost. Ale to je vývoj od puberty. Začínala jsem točit v patnácti a ocitla jsem se ve světě dospělých, na který jsem koukala ještě naivníma očima. Spousta věcí mě tenkrát zabolela, a říkala jsem si, že herectví dělat nebudu. Ale těch krásných momentů bylo víc a hraní mě stále baví. Když se to povede, je to tak krásné a výjimečné, že si říkám: Stojí to za to.

Teď už jsi nad věcí, konkurenčním bojem hereček se nezabýváš?

Vůbec mě nevzrušuje. Byla to pro mě důležitá zkušenost. Pochopila jsem, že není potřeba žárlit. Stejně člověk nic nevybojuje. Vždycky si říkám, že roli dostane ten, kdo je pro ni nejlepší. Jsem přející. Každý konkurz je pro mě dobrý, ať roli dostanu nebo ne, protože si něco vyzkouším, něco se naučím. Když jsem byla v Americe, osvědčilo se mi nemít očekávání, jak to dopadne. Bylo to pro mě dobrodružství, jestli se dá uspět v Hollywoodu, objevování něčeho nového, jak to tam vypadá a chodí. Nebylo tam chtění a musení.

Jsi ve svém postoji osamocená, nebo je víc hereček takového ražení?

Vesměs jsou lidi přátelští a vědí, co to obnáší. S neúspěchem se počítá. Zažila jsem už tolikrát, že konkurz nevyšel… kdybych byla plná vzteku a nenávisti, moc by mi to nepomohlo. Je dobré naučit se pracovat sám na sobě. A pomáhá mi nemít jen herectví.

Jaké máš koníčky?

Jsem duší dobrodruh. Ráda zkouším nové věci. My herci každou chvíli zkoušíme něco jiného. Jednou se musíme kvůli roli naučit jezdit na koni, šermovat, zpívat, hrát na housle… Hodně ráda cvičím jógu, ale dělám i jiné sporty, jako je plavání, posilovna, zkoušela jsem i box. Vždycky jsem měla ráda přírodu, výlety. Teď je ještě mým novým zájmem makrobiotika a zahradničení.

Co bys byla ochotná udělat pro roli?

Jednou jsem byla ostříhaná dohola. Měla jsem za sebou první tři roky kariéry a spíš mě lidi odhadovali na naivní, jemnější dívky. Chtěla jsem ukázat, že je ve mně i jiná poloha, takže jsem byla vděčná Vladimíru Michálkovi, že mi nabídl tuhle roli holky závislé na drogách, která je temná a má v sobě velkou míru zla. Ztloustnout jako Bridget Jones by byla výzva. My herečky se hodně udržujeme, protože se cítíme komfortně v těle, když jsme štíhlé.

Není to i kvůli tomu, že na tebe lidi koukají a pak si někde přečteš, že máš špíčky?

Myslím, že je to víc kvůli sobě. Pro mě je důležité, že se cítím dobře fyzicky. Když se hýbu, je mi dobře v těle. Ale u nás herců je to propojené, pořád na nás lidi koukají a sledují nás.

Zvykla sis na to?

Zažila jsem období vzdoru, kdy mi to bylo nepříjemné. Pak ty pocity vymizely a někdy si z toho dělám srandu. Když někdo dlouho kouká, tak třeba pozdravím, aby si všiml, že je to nepříjemné, nebo se normálně s lidmi bavím. Občas slyším šeptání „Issová, Issová“, tak se otočím a řeknu: „Já jsem to slyšela, dobrý den.“ Snažím se to brát s humorem. Samozřejmě jsou dny, kdy by byl člověk nejradši schovaný v sobě a nemá náladu.

Jak prožíváš, když si o sobě čteš v módní policii nebo v bulváru?

Já to vůbec nečtu. Dlouhá léta nesleduju zprávy, nemám televizi, nečtu noviny. Nahradila to příroda a cvičení. Je pro mě důležitější udržovat se v psychické pohodě.

Máš nastavenou nějakou hranici, kdy by ses bránila soudně, kdyby se o tobě psalo něco ošklivého?

Už jsem o tom uvažovala, v některých případech bych do toho i šla. Je to ale k zamyšlení, protože soudy u nás jsou hodně pomalé a kauza může trvat i několik let. Z toho důvodu to spousta lidí vzdá, nestojí jim to za to se takhle vyčerpávat. Každý se musí rozhodnout sám. Někteří lidi toho dneska zneužívají a hrajou na to, že soudy jsou pomalejší a lidem nestojí za to do žalob jít. Člověk to nechce podporovat tím, že se nebude bránit.

Proč jsi před třemi lety ukončila působení v divadle?

Věnuju se i zahraniční kariéře, což je pro mě časově náročné. Kdyby mi nějaká role dopadla, je potřeba odjet třeba během dvou týdnů. Kdybych byla v divadle zaměstnaná, způsobila bych tím asi velký chaos. Takže jsem se na pár let divadla vzdala. Zůstala jsem jen u filmování. Filmuju tady, občas venku, jak se to podaří, žiju z našetřených peněz. Někdy jsem mívala stres. Umělec, který žije na volné noze, si nevydělává pravidelně, musí se to rozpočítat, smířit se s tím, že dva měsíce práce není. Ale zůstávám v klidu, protože pak zase přijde.

Chybí ti divadlo?

Nechybí. Hrála jsem patnáct let, některé věci jsem si produkovala, vyzkoušela jsem si angažmá, mít patnáct nebo dvacet představení do měsíce a jet naplno i být na volné noze. Byla jsem už vyhořelá a unavená, takže si užívám, že dělám jen filmování a mohu se zaměřit na jednu roli naplno a do hloubky. To mě baví.

S jakými reakcemi okolí ses setkala, když ses rozhodla pro zahraniční kariéru?

Já jsem moc reakcí nevyslechla. Myslím, že mi bylo přáno a moc lidí o tom ani neví. Nikde jsem to moc neprezentovala. Dělám to hlavně pro sebe. Spíš byli lidi mile překvapení, když jsem jim zpětně řekla, že jsem dělala pro National Geographic nebo hrála v seriálu Legends se Seanem Beanem, kde jsem měla jednu z hlavních rolí. Jsou rádi, že mám agenta v Anglii a Americe a že jsem nějakým způsobem uspěla.

Jaké pro tebe je být v cizině anonymní?

Velice jsem si to užila. Výhoda je, že mě agenti posílají na všechny druhy rolí, historická romance, kosmonautka s exotickým přízvukem, mafiánka. Poznala jsem, že možnosti jsou, že stojí o to mít lidi s přízvukem, protože přináší autenticitu. Užívala jsem si to jako dobrodružství. Jsem na začátku a jdu si zkusit, jestli to dám. Jestli se z toho nesesypu stresem na konkurzu, že zapomenu veškerý text. Přece jenom hrát v angličtině je pro mě těžké. Jazyk stoprocentně neznám a pořád se ho učím. Většinou na začátku se zhrozím, když dostanu text, a říkám si: Panebože, to nedám. Baví mě celý ten proces, překládání, zjišťování slovíček, překonávání sama sebe.

Chce to ale odvahu…

Odvaha je vlastnost, o kterou se hodně opírám. Spoustukrát jsem měla obrovský strach, že věci nezvládnu, ale stejně do toho jdu. Někdy skočím z mostu a ani se nekouknu, co tam dole je. I když třeba nemám jiné silné vlastnosti nebo se je teprve učím, odvaha tam vždycky byla.

Máš soukromé hodiny angličtiny?

Ano, většinou to s někým konzultuju. Pár let jsem spolupracovala s hereckým koučem Američanem, který mi pomáhal s výslovností i s herectvím, jak se připravit na castingy. I v Americe jsem byla na pár workshopech. Tam je zvykem, že herec se neustále učí. Já jsem si nedávno brala třídenní kurz o improvizaci.

Tady to není zvykem?

Tady není tolik workshopů a možností. V Americe je herecký byznys veliký, lidé můžou zkusit různé učitele i techniky.

Dá se herectví naučit?

Měli jsme o tom nedávno diskuzi s Jardou Duškem, který se učení věnoval třináct let. Popravdě nevím, teprve s tím začínám, a dělám různé workshopy. Zkušeností mám dost a je fakt, že jsem vždycky byla samostatná v tom, že jsem se o něco pokoušela. Shodli jsme se, že člověk může mít dar, talent, ale i ten je potřeba rozvíjet. Co člověk neudělá sám, to nemá. Když jsem dostudovala, neměla jsem žádné divadelní angažmá, takže jsem si po ukončení studia vyprodukovala divadelní představení. Honza Hřebejk, kterého jsem do té doby vůbec neznala, přišel na premiéru a nabídl mi roli. Takže se mi vrátilo, že jsem investovala svoje peníze a energii.

Máš herecký vzor?

Jdu spíš vlastní cestou, ale jsou herecké výkony, které jsou tak silné a obdivuhodné, že se člověk učí tím, že se jen kouká. Ikonická je Meryl Streep. Je chameleon, ona postavu nehraje, ona jí je. Jak to udělat, na to si musí každý přijít sám. Většinou jde o intenzivní přípravu, kterou ve výsledku stejně odložíte a necháte emoce, ať proudí. Je to neustálé zkoumání sama sebe, rozpouštění se do role.

Jak se postavou stáváš ty?

Vytvářím si takové mapování, kam si vypisuju o postavě hodně informací. Píšu si, jaké má vlastnosti, co v kterém období života chce, po čem touží, co se jí líbí, čeho se bojí, jakou hudbu poslouchá. Díky tomu ji líp chápu, vytvořím si vrstvy, které jdou víc do hloubky. Pak mi to pomáhá při natáčení se rychle tzv. přešaltovat do role. K tomu mě přivedly ty workshopy v Americe. Strašně důležité je, a to jsem pochopila teprve nedávno, že člověk nesmí svoji postavu obhajovat. Když mám zahrát špatného člověka, nemůžu ho změnit, protože pak by to nefungovalo v tom filmu. Mám ho bez hodnocení ztvárnit co nejlíp i se všemi negativními vlastnostmi.

Daří se ti od rolí držet odstup, přepnout do normálního života?

Hlavně po dobu natáčení je to těžké. Člověk o tom podvědomě neustále přemýšlí. Využívám přírodu, jdu na procházku, snažím se zacvičit si. Když skončí natáčení, je dobré na pár dní někam odjet, přepnout. Je to nutné, protože když vidíš, co za postavy člověk hraje, občas jsou to velká dramata… Kolik emocí musí člověk prožít během představení nebo natáčení filmu, někdy hrajeme několik postav najednou a někdy ještě jdeš do rozhlasu nebo dabovat.

Učí se herci ve škole psychohygienu práce?

Vůbec. Bylo by fajn, kdyby na to aspoň někdo upozornil. Herci pracují s emocemi a chtějí je prožít co nejvíc, aby byly pravdivé. Zapomínají, kde role končí, že je důležité z ní vystoupit a nenosit si ji domů. Je to povolání, profese. Doma jsem to zase já. Ale to se naučí člověk zkušenostmi, na to si také musí přijít každý sám, ostatně jako na všechno. (smích)

Kláru Issovou můžete sledovat na Instagramu: @klaraissova

Autor fotek: Stanislav Honzík
Styling: Milina Havrlantová