← zpět na přehled zpráv

Brikety made in Uničov zná celá Evropa

Zdeněk Černý dokázal téměř nemožné. Když se pustil do výroby dřevěných briket, měl oproti západní Evropě zpoždění desítek let. Přesto je dnes jeho firma BIOMAC se sídlem v Uničově, která vyváží i do rakouských a německých obchodních řetězců, největším dodavatelem těchto ekologických paliv v Evropě. Na to, jak poznat kvalitní briketu, má Zdeněk Černý jednoduchý návod: “Musí být tak těžká, že když ji ponoříte do vody, klesne ke dnu,” vysvětluje.

Proč jste si zvolil jako obor svého podnikání biopaliva? 
Pomohla spíš náhoda. Já jsem po vysoké škole pracoval v Unexu Uničov jako projektant. Ředitel tehdy přivezl ze Švédska dřevěnou briketu a ptal se, jestli bychom v projekci mohli vymyslet technologii na takové brikety. Pustili jsme se do toho s nadšením, i když v roce 1990 tušil málokdo, že obnovitelné zdroje u nás jednou půjdou na odbyt. Tou dobou se teprve začalo mluvit o čistotě ovzduší.
Vyvíjet a vyrábět stroje na výrobu dřevěných briket bylo úplně něco jiného, než to, co se vyrábělo v Unexu. Nechyběly vám zkušenosti? Určitě, protože jsme začínali úplně od nuly. Nemohli jsme počítat s tím, že nám v té době někdo dodá technologii, protože výrobci biopaliv ze západní Evropy si své technologické postupy chránili.
Bylo potřeba vyvinout a vyrobit stroje na drcení a přípravu hmoty, na sušení a lisování briket, takže v podstatě zajistit kompletní technologii. Takže první stroje na výrobu dřevěných briket vznikly v Unexu?
Všechno k tomu sice směřovalo, ale nakonec se to nepodařilo. Měli jsme už hotovou dokumentaci a nefunkční prototyp. Jenže došlo k privatizaci a ke změnám ve vedení. Nový majitel zastavil vývoj strojů na biomasu. Tehdy odešla z Unexu řada lidí, kteří založili v Uničově a okolí řadu firem, které existují dodnes.

Takže z Unexu jste tedy odešel tak trochu z donucení? 
Dá se to tak říct. Nebýt těch změn v Unexu, tak bych neměl proč odcházet do nejistoty. S kamarády projektanty jsme přešli do firmy mého spolužáka, kde jsme zkonstruovali a zprovoznili novou technologii. Koupil si ji od nás přítel z Valašského Meziříčí a tím se začala vlastně psát historie výroby dřevěných briketv Česku.

Neměli jste strach z potíží? Vždyť jste s tím neměli žádné zkušenosti a stroje bylo potřeba nejenom vyvinout, ale taky vyrobit… 
Samozřejmě v nás byla malá dušička, protože jsme nic neměli pořádně otestované. S výrobou strojů podle našeho návrhu ale nebyl problém, protože na Uničovsku je několik firem, které umí kvalitní strojařinu. Přesto se ale ukázalo, že spuštění první technologie nebude nic jednoduchého. Trvalo to asi čtyři měsíce, než jsme linku ve Valašském Meziříčí zprovoznili. Mimochodem, ty stroje fungují dodnes.

Firma dobře fungovala. Proč jste ji vlastně opustil? 
Spolužák začal ve velkém podnikat v autodopravě a náš obor šel na vedlejší kolej. Brzy by skončil. Spolu s kamarády, kteří měli první naši technologii, jsem založil novou firmu. Jenže na dálku to společenství nefungovalo, tak jsme se rozešli. V roce 2000 jsem založil svou vlastní firmu, abych mohl pokračovat.

Jaké byly začátky vašeho podnikání? 
V roce 2000 byla moje firma doslova firmou jednoho muže. Od projektů přes výrobu, montáž a servis jsem všechno zajišťoval sám. Podařilo se mi přemluvit ke spolupráci bývalé kolegy z projekce Unexu, kteří už byli v důchodu. Potom jsem postupně nabíral zaměstnance.

Proč přibyl k vývoji a dodávkám strojů taky obchod s biopalivy?
Byla to taková zvláštní doba, kdy naši odběratelé neměli dost peněz. Někteří si nevěděli rady s prodejem briket, takže nám jimi chtěli platit. Pro své živobytí jsem začal prodávat i to, co se vyrobilo na našich strojích. Naložil jsem do auta brikety a objížděl s nimi čerpací stanice u hranic s Rakouskem a Německem. Tam se moc neprodalo, ale všimli si nás zahraniční prodejci.

A co pomohlo problém vyřešit? 
Protože domácí trh pořád fakticky neexistoval, museli jsem se dostat do řetězců v Rakousku a Německu, kde je největší odbyt těchto paliv. Jenže jakou mohla mít tehdy malá česká firma v roce 2000 šanci? Když jsme zaklepali na dveře supermarketů, tak nás odkázali, že nemáme kompletní sortiment a nejsme schopni dodat dostatečný objem a nemáme žádné reference. Například do rakouského Baumaxu je potřeba v jednom týdnu dodat dvaasedmdesát kamionů do všech jeho prodejen. Bylo jasné, že sám to neustojím. Dohodl jsem se s majiteli těch dřevařských firem, ve kterých jsme linky montovali a začal veškerou jejich produkci odebírat. Sortiment se taky musel rozšířit o pelety, kůrové brikety, palivové dříví a podpalovací třísky.

Mluvíte o Rakousku a Německu. Do dalších zemí dřevěné brikety a peletky nevozíte? 
Dál vyvážet brikety by bylo vzhledem k vysokým dopravním nákladům neekonomické. Proto jsme přestali dělat pro Francii, Belgii, Holandsko a Dánsko. Naštěstí se začal rozvíjet český trh. Naší snahou je co nejvícbriket prodat doma.

Je to zvláštní. Podnikatelé se snaží co nejvíc proniknout do zahraničí, a vy naopak… 
To má své vysvětlení. Dnešní vysoké dopravní náklady mají velký podíl na konečné ceně ekopaliv. Nyní, kdy jsme levnější než plyn a uhlí, už nemusíme utíkat za hranice. Kromě prodeje v obchodních řetězcích u nás se snažíme prodávat co nejvíc v dosahu jednotlivých výroben. Loni se nám podařilo prodej v Česku dostat na polovinu celkové produkce. Přitom ještě před šesti lety jsme exportovali přes devadesát procent výroby na západ.

Ani zdroje biomasy určitě nejsou nevyčerpatelné. Narazili jste už na jejich nedostatek? 
Nejde o nedostatek surovin. V České republice a na Slovensku už není kde instalovat naše velké technologie. V obou zemích už máme instalováno šestadvacet technologií ve velkých dřevařských firmách a každá linka může vyrobit až sedm tisíc tun briket za rok. Rozhodující je ale dostatek dřevěných pilin a hoblin v těchto závodech a těch je zatím dost. Další možnosti skýtají plantáže rychle rostoucích dřevin. A pokud to bude nutné, jsme schopni zajistit nárůst tuzemské spotřeby omezením exportu ekopaliv.

Co vás na vašem oboru nejvíc překvapilo? 
V dřevařině především to, že měkké dřevo má ještě trochu vyšší výhřevnost než dřevo tvrdé. Jinak slisovat se dá prakticky jakákoli biomasa.

Zdeněk Černý 

majitel a ředitel firmy BIOMAC Ing. Černý, s.r.o. Věk a rodina: Má 49 let, je ženatý a má dvě děti. Vzdělání: VUT Brno, Strojní fakulta Nejlepší rozhodnutí v životě: Svatba s mojí trpělivou ženou. Mé životní motto: Taková motta jsou pro celebrity. Já bych snad řekl jen: Poctivá práce – spokojený život. Co mám rád na lidech: Pracovitost, spolehlivost a upřímnost. Co naopak nemám rád: Zlodějinu v jakékoliv podobě, faleš a nesnášenlivost. Kde žiji a kde bych chtěl žít: Neznám krásnější zemi, než je ta naše. Žiji v Uničově, na konci Hané a začátku Jeseníků. A přestože jsem poznal “Západ” i “Východ”, jinde bych žít nechtěl. Mé koníčky: Bohužel, zatím je to jen práce, ale doufám, že se časem vrátím ke kynologii a cestování za památkami.

Firma BIOMAC

Firma BIOMAC vznikla v roce 2000. Zabývá se vlastní výrobou, nákupem a prodejem ekologických paliv z biomasy vyráběných vlastními technologiemi. Jsou to především dřevěné brikety apelety, kůrové brikety, energetická štěpka, palivové krbové dříví a podpalovací třísky a nově i grilovací brikety a grilovací dřevěné uhlí. V současnosti zhruba 50 procent produkce prodává v tuzemsku a druhých 50 procent vyváží do rakouských i německých obchodních řetězců. V Česku má rozsáhlou prodejní síť po celé republice. Naštěstí se začal rozvíjet český trh. Naší snahou je co nejvíc briket prodat doma.

Mladá fronta Dnes, 12. 5. 2012